Gramotingltangl byl pořad Jiřího Suchého, vysílaný od pondělí 4.
října 1965 v podvečer Československým rozhlasem na tehdy novém
vlnovém rozsahu velmi krátkých vln. Stále více oblíbená půlhodinka
se vysílala až do léta 1968 a jejich celkový počet přesáhl šest
stovek. Vedle Suchého, v tomto pořadu chytrých úvah doplňovaných
hudbou z gramofonových desek, k posluchačům promlouval Miroslav
Horníček, Ivan Vyskočil a Jiří Šlitr. Několik dílů GTT uváděla i
dvojice Šimek + Grossmann. Od října roku 1966 se nepravidelně do
léta roku 1967 před rozhlasovým mikrofonem objevoval i Jan Werich,
který svým nezaměnitelným způsobem rozvíjel úvahy na nejrůznější
témata. Podvečerních půlhodinek, ve kterých JW vystupoval, bylo
více než třicet. Na rozdíl od GTT Jiřího Suchého, kde uváděná hudba
byla nedílnou součástí pořadu, ve Werichových předem připravených
textech byla jen určitou (i když tehdy - před padesáti lety - ne
nezajímavou) výplní. V našem souboru je velká část výplňové hudby
odstraněna a důraz je kladen na Werichovo vyprávění. Jeho
vystoupení zpravidla končilo uvedením hudby Jaroslava Ježka, resp.
skladeb V+W+J. Tyto předěly mezi jednotlivými Gramotingltangly
zůstaly proto zachovány. V archivu Českého rozhlasu se nalezlo 11
půlhodin původních záznamů. Většina ztracených částí je doplněna
pro tento komplet amatérskými nahrávkami rozhlasových pořadů z
archivu Karla Koliše. Na osmi CD se tak díky Českému rozhlasu a
Supraphonu k posluchačům dostává Werichovo vidění světa, jeho
vyprávěných myšlenek s charakteristickým vtipem, postřehem, citem a
inteligencí tvořivého génia.
Kromě pořadů Táto, povídej! jde v těchto Gramotingltanglech o jednu
z nejdůležitějších spoluprací Jana Wericha s Československým
rozhlasem.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.