Tvorba Zbyňka Sekala (1923-1998) se v mnohém vymyká nejen
českému, ale i světovému sochařství. Vyrůstá ze středoevropské
modernistické tradice a svými východisky se dotýká principů, které
jsou příznačné východní vizuální kultuře, především japonskému
umění. Jen málokomu se podařilo docílit tak soustředěné výpovědi o
základních hodnotách našeho bytí jako právě Sekalovi. Jeho výtvarná
řeč navíc dýchá skrytou intimitou. Cítíme z ní osobní, soběstačné
ticho klauzury, očištěné od jakéhokoli nároku na vnější odezvu.
Hned v počátcích zasáhla Sekalovu křehkou duši rána koncentračního
tábora, syrová zkušenost s temnou stránkou lidství. Na podzim roku
1941 byl jako osmnáctiletý chlapec zajat nacisty, uvězněn na
Pankráci a poté přesunut do Terezína a Mauthausenu. Domů se vrátil
až po osvobození v roce 1945, hluboce otřesen a psychicky i fyzicky
vyčerpán. Hrůzy lágru vetkl do komorních skic rachitických figur a
sugestivních tváří, které zoufale pátrají po vlastní identitě.
Specifická křehkost, existencionální tíže, nejistota, ale také
pevná víra v duchovní rozměr člověka, které z těchto děl vyzařují,
zůstaly v Sekalových dílech přítomny po zbytek umělcova života. Je
obdivuhodné, že skrze prvotní rámec nejhlubší traumatické
zkušenosti Sekal s naprostou přirozeností rozvíjel svůj smysl pro
výtvarný i literární jazyk, aby se v průběhu let svými myšlenkami v
mnoha ohledech proťal s tezemi Heideggerovy fenomenologie.
Jejím prostřednictvím propojoval intelekt, osobní rovinu, prožitek
a trauma s literárními i filosofickými zdroji a předložil tímto
mimořádně senzitivní, avšak pregnantní výpověď o nejzávažnějších
otázkách lidského bytí a plynutí času. Výstava v Museu Kampa
připravená u příležitosti stého výročí umělcova narození primárně
prezentuje Sekalovu tvorbu vzniklou od čtyřicátých let do roku
1970, tedy v období před umělcovým odchodem do exilu. Mapuje
důležité etapy Sekalovy tvůrčí cesty, od kreseb z koncentračního
tábora, přes raná poválečná díla až po první skládané obrazy.
Výstava neopomíjí ani Sekalovu překladatelskou práci a návrhy
knižních obálek. V rámci širšího dobového kontextu klade důraz na
autentické vztahy Zbyňka Sekala s jeho generačními souputníky,
zejména s Mikulášem Medkem. Ty jsou připomenuty jednak Medkovým
portrétem Zbyňka Sekala a jednak vzájemnou korespondencí.
Důležitý milník v koncepci přehlídky představují díla vytvořená za
Sekalova stipendijního pobytu DAAD v Berlíně (1969-1970), neboť
právě tam se umělec definitivně rozhodl pro odchod z
Československa. Krátce setrval v Düsseldorfu a v září 1970 se
trvale usadil ve Vídni. Bylo mu čtyřicet šest let a začala druhá
fáze jeho životní i umělecké dráhy. Na výstavě ji reprezentuje
soubor Sekalových Schránek instalovaných v závěru expozice jako
symbolické návěsti tvůrčí cesty, kterou se umělec ve Vídni vydal a
po osmadvacet let naplňoval po boku své nejdůležitější životní
partnerky Christine.
Enzo Marino má jakožto syn nejmocnějšího šéfa americko-italské mafie život od narození pečlivě naplánovaný. Když jeho bratr tragicky zemře, je proti své vůli nucen převzít jeho roli, ale už jako malý se naučil, že to, co si přeje, musí ustoupit zájmům rodiny. Když se i on jednoho dne octne na prahu smrti a z jejích spár ho vyrve dcera Krále moří, nejmocnějšího muže Jižní Karolíny, jeho otec se chopí příležitosti. Jak lépe se krásné zpěvačce odvděčit a spojit dvě mocné zločinecké rodiny než skrze svatbu? Enzo se jako vždy otcově přání podřídí, protože povinnosti vůči rodině jsou přece důležitější než skutečné pouto a otcovo slovo je zákon. Tomu alespoň věří do chvíle, než se seznámí se sestřenicí své nastávající.brbrVenesa Andersenová je pravá ruka svého strýce, který se jí ujal, když přišla o rodiče. Ačkoli bez váhání plní každý úkol v naději, že si tím vydobude jeho lásku a uznání, stále ji tíží starý známý pocit z dětství, že není dost dobrá. Jejím nejvroucnějším přáním je, aby si jí někdo konečně všímal a viděl ji takovou, jaká je. A to se jí také záhy splní. Háček ale spočívá v tom, že dotyčný už je zasnoubený – a jeho ženou se má stát její zhýčkaná, nenáviděná sestřenice.