Pro spisovatele a dramatika Pavla Kohouta psát znamená žít. A tak celý život střádá, promýšlí, přetváří a klade na papír nejrůznější příběhy, z nichž se rodí jednou romány, jindy divadelní hry, jindy třeba jen novinové povídky. Ať už jde o několikasetstránková díla nebo menší žurnalistické útvary, lze snad o všech říct, že tak či tak ? vážně, s humorem či nadsázkou ? odrážejí velká lidská nebo společenská dramata. Platí to i o této knížce, která je jakýmsi kaleidoskopem příběhů, v němž se zrcadlí pestrobarevné střípky z proudu života a víru dějin.
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.