V knize nepředkládá Mojmír Grygar čtenářům akademické pojednání řízené logikou předem daného rozvržení ústředního tématu. Kapitoly knihy začal psát jako sled událostí a úvah vztahujících se k aktuální situaci. Vrstvy základního tématu probíral postupně, část po části a s měnící se perspektivou. V čase hlubokých krizí a zlomů se problematika české otázky profiluje ostře a vykladače nutí zaujmout vyhraněné stanovisko. Autor, poučen dějinami, vystupuje na obrana národních zájmů a práv, vědom si toho, že v době zostřujícího se boje mezi Západem a Východem jsou ohroženy. V chronologicky řazených kapitolách od slovanských počátků, husitských válek a pobělohorské katastrofy až po dramatickou obrodu národa a státu, který byl ohrožen nacistickým plánem konečného řešení česko-německé otázky, klade autor důraz na takové řešení národnostních, náboženských a politických sporů, které by otevíralo cestu k tolerantnímu řešení extrémních postojů. Ostří autorovy polemiky se zaměřuje především proti politikům, historikům a publicistům, pokoušejícím se pozměnit a zfalšovat vznik a výsledek druhé světové války. V posledních kapitolách se autor vyrovnává s tématem ukrajinského nacionalismu. Právě na prahu války, která na Ukrajině doutnala již od roku 2014, se naléhavě vyjevily osudové otázky Čechů: Uchováme si svou samostatnost? Zabráníme tomu, abychom byli zavlečeni do osidel války?
DVACKADOBRA
Ve světě Adriana Terranovy je zakázáno několik věcí.
Nesmíte ho zpochybňovat. Nesmíte ho vyzývat. Nesmíte ho oslovit
křestním jménem. A rozhodně mu nesmíte odporovat před všemi
zaměstnanci.
Tedy pokud nejste já.
Ráda bych řekla, že jsem se mu postavila a odešla bez úhony, ale to
bych lhala.
Nejdřív zařídil, aby mě vyhodili z práce, o kterou jsem si nemohla
dovolit přijít. Pak zajistil, že jediná pozice ve městě, jež jsem
mohla získat, bylo místo jeho osobní asistentky.
Svoji kancelář vede železnou pěstí a ledovým pohledem. Každý den v
jeho přítomnosti je zamračený a nevrlý. Každý okamžik je zkouška,
kdy čeká, že neuspěju, ale vždycky ho s radostí zklamu.
Říká se, že se mu nedá zavděčit. Že se nikdy neusmívá. No, před
výzvami neutíkám. Většinou jim jdu naopak v ústrety. Třeba když
jsem na služebních cestách tak vyděšená, že se během turbulencí
nechtíc dotknu jeho rozkroku. Nebo skončím napůl nahá v jeho
hotelovém pokoji. Ale jednu věc vím jistě. Bez ohledu na to,
kolikrát se musím dívat na jeho proklatě sexy zadek, mě to nezlomí.
A o nějakém ohýbání nemůže být ani řeč.