V knize nepředkládá Mojmír Grygar čtenářům akademické pojednání řízené logikou předem daného rozvržení ústředního tématu. Kapitoly knihy začal psát jako sled událostí a úvah vztahujících se k aktuální situaci. Vrstvy základního tématu probíral postupně, část po části a s měnící se perspektivou. V čase hlubokých krizí a zlomů se problematika české otázky profiluje ostře a vykladače nutí zaujmout vyhraněné stanovisko. Autor, poučen dějinami, vystupuje na obrana národních zájmů a práv, vědom si toho, že v době zostřujícího se boje mezi Západem a Východem jsou ohroženy. V chronologicky řazených kapitolách od slovanských počátků, husitských válek a pobělohorské katastrofy až po dramatickou obrodu národa a státu, který byl ohrožen nacistickým plánem konečného řešení česko-německé otázky, klade autor důraz na takové řešení národnostních, náboženských a politických sporů, které by otevíralo cestu k tolerantnímu řešení extrémních postojů. Ostří autorovy polemiky se zaměřuje především proti politikům, historikům a publicistům, pokoušejícím se pozměnit a zfalšovat vznik a výsledek druhé světové války. V posledních kapitolách se autor vyrovnává s tématem ukrajinského nacionalismu. Právě na prahu války, která na Ukrajině doutnala již od roku 2014, se naléhavě vyjevily osudové otázky Čechů: Uchováme si svou samostatnost? Zabráníme tomu, abychom byli zavlečeni do osidel války?
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.