Soubor fejetonů a esejů, v nichž autor po dlouholetém působení
na Amsterodamské univerzitě reagoval na změnu režimu u nás po
listopadu 1989. Opíral se přitom o zkušenosti z pobytu v Nizozemí,
které prodělalo v posledních desetiletích převratné změny
demografických, kulturních a psychosociálních poměrů. Souhrn těchto
zkušeností byl převážně záporný - vzorná, bohatá a stabilní země
prošla zásadními změnami, které si lidé u nás, oslnění nevídanou
mírou svobody, neuvědomovali, nemohli uvědomit. Autor přístupnou
formou ukazoval rizika, kterým bude naše společnost čelit. Věděl o
možných důsledcích bezohledně prosazované podnikatelské dravosti,
šíření drog, nových forem kriminality, z řetězu puštěné sexuality a
v neposlední řadě náporu masové kultury podřízené trhu. Věděl také,
že svoboda, která se plně privatizuje a která společnost, svět těch
druhých, nebere v úvahu, nebude tím pravým a dlouho očekávaným
osvobozením.
O tom, že autor uhodil hřebík na hlavičku, svědčí cenzura uvalená
na varovný článek Vždyť přece fetovat je tak snadné!, který sice
vyšel v Literárních novinách, ale byl vyřazen ze sborníku příspěvků
z konference Palackého univerzity.
Závěrečný nekrolog filosofa Michela Faucaulta ukazuje paradoxní
spojení racionální kritiky společnosti s utopickým útěkem do
vysněného ráje smyslových požitků. Připomenutí této kapitulace před
řešením nespravedlností zde na zemi ukazuje slepou uličku pokusů
nahradit společenské změny nabouráním do biologické podstaty homo
sapiens.
Dnešní, o třicet let zkušenější čtenář si ostatně sám udělá jasno v
historických i aktuálních otázkách.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.