Soubor fejetonů a esejů, v nichž autor po dlouholetém působení
na Amsterodamské univerzitě reagoval na změnu režimu u nás po
listopadu 1989. Opíral se přitom o zkušenosti z pobytu v Nizozemí,
které prodělalo v posledních desetiletích převratné změny
demografických, kulturních a psychosociálních poměrů. Souhrn těchto
zkušeností byl převážně záporný - vzorná, bohatá a stabilní země
prošla zásadními změnami, které si lidé u nás, oslnění nevídanou
mírou svobody, neuvědomovali, nemohli uvědomit. Autor přístupnou
formou ukazoval rizika, kterým bude naše společnost čelit. Věděl o
možných důsledcích bezohledně prosazované podnikatelské dravosti,
šíření drog, nových forem kriminality, z řetězu puštěné sexuality a
v neposlední řadě náporu masové kultury podřízené trhu. Věděl také,
že svoboda, která se plně privatizuje a která společnost, svět těch
druhých, nebere v úvahu, nebude tím pravým a dlouho očekávaným
osvobozením.
O tom, že autor uhodil hřebík na hlavičku, svědčí cenzura uvalená
na varovný článek Vždyť přece fetovat je tak snadné!, který sice
vyšel v Literárních novinách, ale byl vyřazen ze sborníku příspěvků
z konference Palackého univerzity.
Závěrečný nekrolog filosofa Michela Faucaulta ukazuje paradoxní
spojení racionální kritiky společnosti s utopickým útěkem do
vysněného ráje smyslových požitků. Připomenutí této kapitulace před
řešením nespravedlností zde na zemi ukazuje slepou uličku pokusů
nahradit společenské změny nabouráním do biologické podstaty homo
sapiens.
Dnešní, o třicet let zkušenější čtenář si ostatně sám udělá jasno v
historických i aktuálních otázkách.
DVACKADOBRA
Ve světě Adriana Terranovy je zakázáno několik věcí.
Nesmíte ho zpochybňovat. Nesmíte ho vyzývat. Nesmíte ho oslovit
křestním jménem. A rozhodně mu nesmíte odporovat před všemi
zaměstnanci.
Tedy pokud nejste já.
Ráda bych řekla, že jsem se mu postavila a odešla bez úhony, ale to
bych lhala.
Nejdřív zařídil, aby mě vyhodili z práce, o kterou jsem si nemohla
dovolit přijít. Pak zajistil, že jediná pozice ve městě, jež jsem
mohla získat, bylo místo jeho osobní asistentky.
Svoji kancelář vede železnou pěstí a ledovým pohledem. Každý den v
jeho přítomnosti je zamračený a nevrlý. Každý okamžik je zkouška,
kdy čeká, že neuspěju, ale vždycky ho s radostí zklamu.
Říká se, že se mu nedá zavděčit. Že se nikdy neusmívá. No, před
výzvami neutíkám. Většinou jim jdu naopak v ústrety. Třeba když
jsem na služebních cestách tak vyděšená, že se během turbulencí
nechtíc dotknu jeho rozkroku. Nebo skončím napůl nahá v jeho
hotelovém pokoji. Ale jednu věc vím jistě. Bez ohledu na to,
kolikrát se musím dívat na jeho proklatě sexy zadek, mě to nezlomí.
A o nějakém ohýbání nemůže být ani řeč.