Když se snažíme popsat sami sebe, jsme navyklí používat označení „já“ – „já“ se jmenuji, „já“ jsem se narodil, „já“ žiju… V tomto nastavení fungujeme již dlouhá tisíciletí, aniž bychom si uvědomovali, že ve skutečnosti popisujeme někoho, kdo vůbec nespatřil a nikdy ani nespatří světlo světa. Je to neexistující falešná identita, které se říká – ego. Vytvořila ji mysl a vnutila nám představu, že jsme tím, kdo se narodí, dosahuje úspěchů, raduje se, ale zároveň také trpí, prohrává, ztrácí a nakonec umírá. Mysl a návyky z minulosti nás naučily poslouchat a neprotestovat. Dělá se to tak odnepaměti. Poslušně se zabýváme každou myšlenkou, která nám prolétne hlavou. Z těch pěkných je nám dobře, ale umíme se i hodně trápit, když se nám některé nelíbí. Mysl je skvělým sluhou, ale opravdu krutým pánem. Naučte se využívat jejích služeb jen tehdy, kdy je to potřeba.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…