Zpátky ve Veroně aneb dva roky ve dvou realitách

Píše se rok 1993, jsem poprvé v Itálii se třemi kolegy z práce. Po pár dnech v Alpách v okolí Trenta někdo navrhl: "Pojeďme zítra do Verony." Brzy ráno pelášíme mou stařičkou Alfou Romeo na jih a před sjezdem z dálnice Verona centro slyším zezadu: "Kluci, ráda bych viděla to Koloseum." Já od volantu odpovídám: "Neboj, jedu přímo tam." Verona je docela velké město, tehdy měla bezmála 300 000 obyvatel. Mapu města nemám, navigace ještě neexistuje a přesto bez sebemenšího bloudění zastavuji přímo na parkovišti u Kolosea. Jako bych ty uličky dobře znal jsem se v mžiku propletl křižovatkami a jednosměrkami předměstí i centra. Kolem řeky Adige, přes koleje, pak na náměstí Piazza Bra. Hned vystupuji a rozhlížím se po okolí, kolegové dál sedí v autě a někdo se ptá: "Jak jsi to tak rychle našel? Už jsi tu někdy byl?" "Nevím, je mi to tu hodně povědomé. Mrkněte támhle na ty vykopávky, to bývala budova lázní," ukazuji na konec náměstí. "Jak to víš?" "Já nevím." Že by snad nějaké déja vu? Večerní odjezd z Verony byl také tak bleskový a snadný, jako kdybych tam denně taxikařil. Takhle nenápadně, ale zvláštně mě COSI ťuklo na jaře roku 1993. Od této události uplynulo 29 roků a Veronu jsem znovu nenavštívil. To však neznamená, že jsem tam mezitím nebyl...