Zima 1942. Romské dívence Žofi právě předčasně skončilo
bezstarostné dětství. Před válkou s rodiči a sourozenci putovali
Polskem a živili se tradičními profesemi jako věštěním a obchodem s
koňmi, ale teď jsou nuceni se skrývat před nacisty v lesích kolem
Varšavy. Když je někdo z místních udá, nakonec i šestičlenná rodina
končí za ostnatým drátem koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau.
Žofiinu levou ruku zhyzdí vytetované číslo Z-4515, přijde o jméno a
brzy i o všechny blízké...
Sofia Taikonová (1931-2005), romským jménem Žofi, se na rozdíl od
mnohých dalších nestala obětí systematické fyzické likvidace Romů,
dočkala se konce 2. světové války a po ní nalezla bezpečí a nakonec
i osobní štěstí ve Švédsku. Její autobiografické vyprávění
připomíná dlouhá léta přehlíženou tragédii evropských dějin. Pro
romské přeživší nebývá snadné své bolestné vzpomínky sdílet. Sofii
Taikonové trvalo tři roky, než svůj život spisovatelce Gunille
Lundgrenové převyprávěla a veřejně se podělila o prožité trauma. V
působivém a současně srozumitelném česko-romském komiksovém
zpracování tak vychází ojedinělé svědectví a mimořádné dílo pro
dospělé i starší dětské čtenáře.
Původní švédské vydání bylo v roce 2006 oceněno prestižní cenou
Artists against Nazism.
Bilingvní vydání je na osmdesáti stranách uspořádáno oboustranně -
z jedné strany čtyřicet stran české verze, z druhé strany čtyřicet
stran romské verze.
Překlad do češtiny: Marie Voslářová
Překlad do romštiny: Markéta Hajská, Iveta Kokyová
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.