Koncem ledna vychází Židovská ročenka 2022/2023 - 5783. Jako
vždy obsahuje výběr z textů českých i zahraničních autorů, několik
z nich představujeme: Básník, spisovatel a novinář Miloš Doležal
přibližuje pozoruhodnou osobnost Maxe Eislera (1881-1937),
česko-rakouského historika umění, pedagoga a sionistu, jenž na
jihlavské Státní reálné škole rozpoznal umělecký talent svého žáka,
Bohuslava Reynka. ¦ Ruth Jochanan Weiniger píše o mikulovském
rodáku Hieronymu Lormovi (1821-1902), známém především tím, že
vytvořil dotykovou abecedu pro hluchoslepé. Autorka se však
zaměřuje na Lormovy pozdní filozofické texty, sepsané z pozice
asimilovaného Žida, zabydleného v moderním, nenáboženském (či
postnáboženském) světě.
¦ Teoretik umění a básník Jindřich Toman se zabývá Příběhy z ghetta
překladatele a autora Siegfrieda Kappera (1821-1879), pokládaného
za prvního židovského básníka, jenž psal česky, a velkého obhájce a
propagátora česko-židovského "spolku". V jeho textech
odehrávajících se v ghettu však Toman překvapivě nachází tragické
zápletky, které z takového svazku plynou…
¦ Osobnost hebraisty, odborníka na judaismus období Druhého chrámu,
profesora Davida Flussera (1917-2000) asi není nutné představovat.
V ročence přinášíme dvě jeho přednášky na téma Židovské prameny
raného křesťanství, které v osmdesátých letech 20. století
připravil pro armádní rozhlasové vysílání v Izraeli. Díky tomuto
formátu je Flusserovo životní téma podáno velmi přístupným a živým
způsobem.
¦ K zahraničním současným židovským autorům, kteří se čtenářům
ročenky představují poprvé, patří například architekt, básník a
esejista z prostředí sovětské neoficiální kultury Michail Ajzenberg
(1948), či americký básník Stanley Moss (1925). Oba si rozhodně
zasluhují pozornost. ¦ A překvapením možná budou komentáře k Tóře
od rabína Davida ben Yarona, který před lety působil v pražské obci
jako "hostující rabín".
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.