Básně a povídky Věry Dumkové jsou milostně hravé i hravě milostné, především však přesné, zahleděné nikoli do sebe, ale za sebe, před sebe - zkrátka do všech možných stran. Když jsme uvažovali nad názvem knihy mapující dvacetiletí tvorby Věry Dumkové, autorka, jež se nikdy nebojí použít své mocné zbraně číslo 1 - totiž sebeironie - navrhla, že jednou spisovatel Emila Hakl jednou hovořil o ní a jejích textech jako i vyfouklém vejci. Je to krásné a zároveň nehorázné, když seznáme, že vejdumek je nářečně vyfouklé vejce - a jak jsou tyto dva rysy příznačné pro Věrčin poetický přístup k psaní, snad i k životu. A to nemluvím o příjmení autorky a zálibě v dumání.
Lingvistka a historička Afrodita Rossová publikuje nález pokladu, ukrytého templáři na Templštejně, což samozřejmě vyvolá zájem nejen odborníků. Obrátí se na ni i její skotský strýc Malcolm, který ji požádá, aby za ním přijela. Podle dávné legendy je totiž i na jeho hradu ukryt templářský poklad. V tom ho utvrzuje prastarý rukopis, který je uložen v rodovém archivu. Dita ráda poslechne, jenže hned od příletu do Edinburgu se věci nevyvíjejí zdaleka tak, jak předpokládala. Zvláště poté, co na strýcově hradu dojde k vraždě a mezi podezřelými se ocitne i ona…