Utopie anglického humanisty Thomase Mora, vydaná poprvé latinsky roku 1516, dala jméno celému žánru zamyšlení nad ideálním uspořádáním lidské společnosti. More navazuje na základní komunitární principy starokřesťanského učení, inspiruje se antickou literaturou, zprávami o zámořských objevech i texty svého přítele Erasma Rotterdamského. Nevyhýbá se ironii a vyprávění o zvycích obyvatel ostrova Utopie (z řeckého ú-topos, ne-místo) spolu s úvahami o možnostech regulace lidské pýchy či o reformě trestního práva vkládá do úst nepříliš důvěryhodného námořníka Rafaela Hythlodaia. Zvolený žánr platónského dialogu mu přitom umožňuje prezentovat společenské problémy z různých hledisek, aniž by přitom oslabil jejich palčivost.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…