Utopie anglického humanisty Thomase Mora, vydaná poprvé latinsky roku 1516, dala jméno celému žánru zamyšlení nad ideálním uspořádáním lidské společnosti. More navazuje na základní komunitární principy starokřesťanského učení, inspiruje se antickou literaturou, zprávami o zámořských objevech i texty svého přítele Erasma Rotterdamského. Nevyhýbá se ironii a vyprávění o zvycích obyvatel ostrova Utopie (z řeckého ú-topos, ne-místo) spolu s úvahami o možnostech regulace lidské pýchy či o reformě trestního práva vkládá do úst nepříliš důvěryhodného námořníka Rafaela Hythlodaia. Zvolený žánr platónského dialogu mu přitom umožňuje prezentovat společenské problémy z různých hledisek, aniž by přitom oslabil jejich palčivost.
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.