Selské rebelie

O selských povstáních v českých zemích bylo již napsáno mnohé. Jednou z nejznámějších rebelií byla Chodská rebelie roku 1695. Pochmurný 28. listopad 1695 provázela stejně pochmurná událost. Vůdce chodských rebelů, ale také budoucí národní hrdina Jan Sladký Kozina byl popraven. Dramatické divadlo bylo pouze dohrou mnohem starších událostí. Už od středověku hlídali Chodové hraniční lesy a bránili české země před nepřátelskými vpády přes Šumavu, za což získali značná privilegia. Nikdy ale nedosáhli jejich písemného potvrzení, což vedlo k jejich neustálému porušování ze strany panstva. Svého hrdinu získali odbojní hraničáři na konci 17. století, kdy se do čela chodského povstání postavil Jan Sladký Kozina. Proti vrchnostenskému vojsku ale nezmohli nic. Jejich úhlavní nepřítel hrabě Lamminger si navíc vyžádal Kozinovu hlavu. Než byly jeho poslední vteřiny sečteny, stihl však údajně vyřknout ještě poslední slova: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne…“ A skutečně, v listopadu dalšího roku mizí nenáviděný protivník ze scény. Tato událost je všeobecně známá a nalezneme ji popsánu v každém školním dějepise. A právě téhož roku 1695 se odehrála i jedna z největších selských rebelií na severovýchodní Moravě, resp. na jejím hukvaldském panství. Toho roku byla po vojenském zásahu hejtmana Maxmiliána Harasovského z Harasova s devadesáti mušketýry hukvaldské hradní posádky část vzbouřenců u Kopřivnice pochytána a 24 z nich dal Harasovský v okovech přivléct na Hukvaldy do vězení. Po několika dnech je dal všechny odvést k soudu do Kroměříže. Vězení na hradě Hukvaldy, kde byli rebelové umístěni, existuje do současnosti. Hrad sám, jakožto majetek olomouckých biskupů, sehrál v této době svoji smutnou úlohu. Stejně tak jako její tehdejší hejtman, zpupný panský úředník Maxmilián Harasovský, který zde zastával svoji funkci v období let 1690 – 1700. Selská rebelie se odehrála v bezprostřední blízkosti Kopřivnice. Tehdy došlo ke srocení téměř 1500 mužů ze všech třiceti vsí hukvaldského panství u osamělého vápencového útesu zvaného Váňův kámen, ležícího na samé hranici bývalého hukvaldského a novojičínsko-štramberského panství. Zde byl také zřízen provizorní tábor rebelů „v místech mezi dvěma horami“ - Červeným kamenem a Bílou horou. Tento němý svědek rebelie leží jen čtvrt hodiny chůze od bývalého dědičného fojtství, v jehož blízkosti bylo tehdy centrum původní staré Kopřivnice. Zakladatel kopřivnického „Lašského muzea“, známý vlastivědný pracovník pan Emil Hanzelka, jako předseda Klubu čs. turistů plánoval již v roce 1935 odhalení pamětní desky na Váňově kameni jako připomínku události, která svým významem přesahuje rámec nejen regionu, nýbrž svými důsledky i hranici tehdejšího moravského markrabství. Vždyť v době, kdy probíhala revolta robotníků na hukvaldském panství, v Čechách právě vrcholil proces se známým vůdcem chodů - Janem Sladkým Kozinou. Význam rebelie dokládá od roku 1995 i bronzová pamětní deska vzbouřeným sedlákům, umístěná na Váňově skalisku, tak jak si kdysi E. Hanzelka přál. Po třech stoletích zasloužené úcty našim předkům, kteří tak odhodlaně, semknutě a nebojácně vystoupili proti útlaku, který se na hukvaldském panství rozrostl do rozměrů, jež byly pro poddaného nadále neúnosné. Tradice odporu proti útlaku a bezpráví zde byly vždy pevně zakořeněny. Ať už v podobě husitských radikálů hukvaldských, přes smutné události v průběhu třicetileté války, až třeba po velké kopřivnické stávky v roce 1905 a 1912. Mnoho se na tuto smutnou dobu nedochovalo. Z hrdého sídla hejtmana Harasovského zbyl polorozbořený hradní palác, zdejší vězeňské kobky byly přebudovány na šatny, zbyly jen zažloutlé listiny dobové korespondence mezi hradním hejtmanem, olomouckým biskupem, přerovským krajským hejtmanem i císařem ve Vídni. A jak už to obyčejně bývá, jména vůdců rebelie se postupem doby vytratila a zbyly jen kusé informace o hradním hejtmanovi, který došel spravedlivé odplaty po přepadení zbojníky. Až půjdete na hrad Hukvaldy, vzpomeňte na naše hrdinné předky, kteří povstali proti neúnosným robotám, vzepřeli se bezpráví panských úředníků a veskrze nelidským a nedůstojným podmínkám tehdejšího života. Budiž jim i tyto řádky jakýmsi dodatečným, sic zpožděným poděkováním.