Plno je pozoruhodným literárním debutem skládajícím se z novely,
rozsahem i námětem dominující této dvojsbírce, a epistolární
povídky, jež představuje závěr prvního příběhu. V tom vypravěč v
ich-formě analyzuje svou stávající životní situaci, k čemuž je
zdánlivě motivován snahou o sebeléčbu psychických potíží. Ty
vyplývají z pocitu přesycení a zmatku, a třebaže se protagonista
pokouší soustředit se na svůj život a realizovat předsevzetí
"zlepšit se", stále nesoustředěně těká, jeho stavy se přelévají z
úzkostí přes krátkodobá nadšení po pocit nudy, proto také -
"plno".
I proto má roztříštěný příběh tolik vůdčích linií, jež se
střetávají a proplétají, a hrdina-vypravěč se postupně stává
iniciátorem, aktérem i pozorovatelem vypjatých emocí, revolučního
elementu i svých vlastních zločinů. Celý jeho příběh je sjednocen
přítomností Sítě - neuchopitelné entity na technologické bázi,
která pro protagonistu představuje nedosažitelný, tajemný, ale
zároveň i dobře známý cíl.
Závěrečná část Plna je psána z perspektivy syna předchozího
vypravěče, kněze, který slouží v horské samotě a snaží se v
meditativně laděných dopisech naložit s odkazem svého otce a
totožným pocitem přeplnění. Sám se sice s dědictvím svého otce ani
s tématy svými nevyrovná, ale čtenáři předává jinou pozici a jinou
perspektivu. A snad díky této možnosti odstupu se s plností dokáže
vyrovnat aspoň čtenář.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.