Výchozí zaměření dialogu Lachés je charakteristicky etické, neboť v něm jde zprvu o otázku, jak žít a jakým člověkem být; svou roli přitom přirozeně hraje také význam pedagogických metod. Dramaturgicky obstarává vstup do filosofické diskuse starost dvou athénských občanů o výchovu svých synů: Lysimachos a Melésias, vědomi si toho, že oni sami byli ve výchově spíše zanedbáváni, si nejsou jisti, zda umění boje ve zbroji je vhodným výchovným předmětem pro jejich syny, a hledají radu v této věci. Obracejí se proto na dva athénské vojevůdce, Lachéta a Nikiu, a současně doufají, že tyto osobnosti svým příkladem inspirují jejich syny k osvojení si vlastností žádoucích pro dokonalý a úspěšný život. Stát se vynikajícím a úspěšným člověkem ovšem vyžaduje pěstování nejen správných zvyků, ale rovněž vzdělanosti v širším slova smyslu a také filosofie. Výsledkem takovéto výchovy nejsou izolované schopnosti, ale celostní charakterová výtečnost a jí odpovídající způsob života.
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.