Viktor Kraus svým životem proplouval jako Král světa na pomyslné
přídi toho slavného apokalyptického parníku. Měl pocit, že může
všechno. A když všechno, tak skutečně všechno. Jenže velké možnosti
sebou také nesou paranoiu, že ho někdo sleduje. Snad proto, že měl
hodně peněz. Snad kvůli nečistému svědomí. Neustále zaváděl nová a
často zbytečná bezpečnostní opatření. Vymýšlel pro své podřízené
úkoly, které byly irelevantní, ale přesto na nich trval. Byla to
taková jeho hra.
Život s Erikou, s níž má syna, připomínal rozjetou horskou dráhu.
Ale Viktor rychlou jízdu ovládal dobře. Jako pomyslného papírového
draka, který může kdykoliv havarovat. Den po hádce se svou ženou
pokaždé pravou rukou povolil pomyslné lanko skutečnosti. Pokud měl
pocit, že nad ním má jeho žena převahu, zatáhl levou rukou a draka
zastavil. Hezky ho zdržel, odvedl pozornost od toho, co bylo
včera.
Věřte mi, že Viktor je úkaz.
Někteří ho mají rádi, jiní ho nenávidí.
A co vy?
Nový román Terezy Schillerové, autorky populárního Deníku raka a
ceněných psychologických románů Bumerang a Vlčice, se dotýká dvou
velmi aktuálních témat: nestřídmosti a manipulace. Vyniká poutavým
jazykem a dává nám nahlédnout do osudů hrdinů, které bychom možná
nechtěli mít za kamarády, ale které je dobré "studovat", aby nám
jim podobní nemohli v životě ubližovat.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.