Jiří Peňás myslí v pohybu. A někdy i nepopulárně proti větru, jindy má vítr v zádech. Shromažďuje různá pro a proti, svoboda je mu bytostně vlastní. Jeho texty jsou svěží, čtivé, chytré, zábavné a dýchají se čtenářem. Pro Peňáse je čtenář totiž nezbytnou postavou příběhu, někdy to vypadá, jako by mu psal spíš osobní dopis než článek pro redakci. Novodobá kulturní publicistika, ke které se tento osobitý autor hlásí, se odklonila od fejetonu, reportáže či literární kritiky… Je víc poučená, má hlubší psychologický ponor a širší pohled na svět. Novinářský žánr zmohutněl, postavil se na vlastní nohy, dospěl a má smysl pro detail i kompozici, pro dramaturgii i vtipnou pointu. Tato publicistika usiluje být knihou a literaturou. Vždyť ty nejlepší texty nalezneme dnes právě v oblasti publicistiky, jakési nové próze 20. a především 21. století.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…