V další knize Pavla Čecha najdeme leccos z předchozích knížek -
tak třeba opuštěnou zahradu, čerta i titulního anděla - ale přesto
je tahle knížka něčím jiná. Pochopitelně je o andělovi, ale taky je
o tom, jak jsme na tom s anděly my sami. A že andělů je na světě
potřeba, i když třeba oni samotní o tom někdy pochybují. Asi jsme
od Pavla Čecha zvyklí na knížky veselejší, i když v každé z nich se
nějaká ta temná nota rozezní. Jenže ony i ty temné noty, i ten
anděl letící - kam? - vždycky v sobě nesou naději, která má křídla,
a klidně - jak to pan Skácel kdysi překrásně napsal - třeba křídla
dosti nečekaná:
někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového …