O Červenáčkovi

V tomto příběhu čelí Rychlé šípy největší výzvě, s jakou se kdy setkaly. Dospějí až k hranici, vedle níž bledne i Rozdělovací třída a jejímuž překročení se Jaroslav Foglar ve své tvorbě vždy vyhýbal. Přesto není komiks Pavla Čecha popřením díla jeho velkého předchůdce – právě naopak, je upřímnou foglarovskou poctou a zároveň autonomním příběhem, který svět Červenáčka a jeho přátel citlivě rozšiřuje o nové barvy a emoce. Obrázky a texty v bublinách. Barevné postavičky na zažloutlých stránkách. Vzpomínky na jejich vůni…Sešity Rychlých Šípů. Jak přitažlivé byly pro mě v časech, kdy se nedaly sehnat v knihovnách ani v antikvariátech. Rychlé šípy. Dodnes mi ta slova znějí jako zaklínadlo. Kolik kouzelných chvil mi ty stránky přinesly. Kolik radosti, napětí i zvláštního stesku. Ta touha také něco takového prožít. Sedím ve svém ateliéru. Vypnul jsem rádio a zhasl lampu. Obloha za oknem se barví červánky. Zítra je první jarní den. Leží přede mnou hromádka popsaných a pokreslených papírů. Práce několika posledních měsíců. Příběh o Červenáčkovi. Jaká Troufalost! Kdysi dávno jsem panu Foglarovi poslal perokresbu Stínadel. Jeho reakce mě potěšila. V dopise, který mám dodnes schovaný, mi popisuje, jak zkoumá lupou detaily a co vše na obrázku objevil. Snad i v tomto případě by byl velkorysý. Snad tam někde nahoře ví, že jsem jeho postavy nevyužil ze žádných zištných důvodů, jen proto že si nedokážu vymyslet vlastní. Byl bych rád, kdyby můj příběh o Rychlých Šípech byl chápán jako poděkování jejich tvůrci. Snažil jsem se k nim přistoupit s největší úctou a pokorou. Jako většina věcí, které jsem vytvořil, vznikla i tato knížka intuitivně a spíše než rozumem, řídil jsem se pocity a nechal se vést zvláštním tvořivým vytržením, které se dostavuje vždy, když na něčem intenzivně pracuji a okolní svět přestává existovat. Znovu se dívám na hromádku na stole. Vždy je to stejné. Tajemný okamžik, když je dlouhá práce dokončena. Je přitom tak těžké prohlásit ji za hotovou, neopravovat do nekonečna, nepřidávat další strany, nepřekreslovat už jednou překreslené. Umět vycítit konec. Myslím, že dnes je ten den. Ten okamžik. Červánky zmizely, šero houstne. Vypnu topení a půjdu domů.Je mi smutno. Snad z Červenáčkova příběhu, snad, že už si nikdy nepřečtu Rychlé šípy dětskýma očima a poprvé. Snad, že je knížka opravdu hotová, snad že něco skončilo, snad, že ta bílá oblaka na obloze plují rychleji a rychleji. Děkuji všem, kteří jste mi s příběhem o Červenáčkovi pomáhali. Přispěli nápady i radou. Debatovali a filozofovali. V ateliéru, v dopisech, u piva, i na cestách přírodou. Vraceli jsme se tak do těch dob, kdy jsme ještě příběhy Rychlých Šípů uměli číst. Jaro 2019, Pavel Čech