V noci na 7. dubna roku 1958 se shodou několika příznivých
okolností uvádí do zvláštního transu. Píše zcela automaticky devět
stran textu, v němž se prosazuje nová syntax, podivné neologismy,
groteskní deformace gramatických pravidel a zvláštní ostinátní
rytmus. Ve třech následujících nocích pokračuje v psaní dalších asi
padesáti stran.
Od té doby se intenzivně věnuje tomuto způsobu automatických
záznamů, učí se prohlubovat trans a píše mnoho stran rytmizované
poezie v próze se složitou strukturou vnitřních rýmů a
asonancí.
Jako básník a experimentátor v jedné osobě si postupně ověřuje
poznatek, že určitá specifická struktura ontologických obsahů je
vyjádřitelná pouze na úrovni alineárního sdělení, jež nemůže být v
celé své složitosti dílem logické, racionální úvahy a jazykového
konsensu, nýbrž pouze nevypočitatelným produktem nevědomých
psychických mechanismů.
Jakýmsi shrnutím a teoretickou reflexí Nápravníkových dosavadních
průniků do říše imaginace se stává studie Imaginace a tvorba
(1976).
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…