V noci na 7. dubna roku 1958 se shodou několika příznivých
okolností uvádí do zvláštního transu. Píše zcela automaticky devět
stran textu, v němž se prosazuje nová syntax, podivné neologismy,
groteskní deformace gramatických pravidel a zvláštní ostinátní
rytmus. Ve třech následujících nocích pokračuje v psaní dalších asi
padesáti stran.
Od té doby se intenzivně věnuje tomuto způsobu automatických
záznamů, učí se prohlubovat trans a píše mnoho stran rytmizované
poezie v próze se složitou strukturou vnitřních rýmů a
asonancí.
Jako básník a experimentátor v jedné osobě si postupně ověřuje
poznatek, že určitá specifická struktura ontologických obsahů je
vyjádřitelná pouze na úrovni alineárního sdělení, jež nemůže být v
celé své složitosti dílem logické, racionální úvahy a jazykového
konsensu, nýbrž pouze nevypočitatelným produktem nevědomých
psychických mechanismů.
Jakýmsi shrnutím a teoretickou reflexí Nápravníkových dosavadních
průniků do říše imaginace se stává studie Imaginace a tvorba
(1976).
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.