Devatenáctý svazek Sebraných spisů Jana Patočky obsahuje filosofovy zápisky na nejrozmanitější témata, kterými se zabýval v letech 1946–1950. Sám k tomu říká v zápisu ze dne 14. XII. 1946: Původně byla to technika úmyslné formace, koncentrace, která vynucovala obraznost myšlenkovou. Úmyslem bylo dirigovat myšlenku dopředu, podle jistých hesel či pojmů, které se zdály důležité. Nyní technika jaksi a posteriori: teprve když se „nápad“ již zformoval, hledím jej zaznamenat. První technika byla čekáním na nápad, vynucováním nápadu všelikou slovesnou hrou; nynější technika hledí vystihnouti, z neodstíněnosti vybrati nápad, který tu již jest, všimnouti si toho, že tu jest, zintenzivnit jej, způsobit, aby pracoval více a do větší šíře, aby se organizoval kritikou. […] Ať jest to jakkoli chudé, výhoda jest v tom, že jest čímsi konkrétním, aspoň daným, přítomným, nikoli zcela iluzorním, zatímco v perspektivě „ryze budoucího“ se oddáváme snadno iluzi, že tu jest něco více než pouhá tendence dopředu, opřená o slovo, významový horizont beze vší uzavřenosti […] Zvláštní rozpor: co by nás uspokojilo, nemůžeme nikdy najít, a co dovedeme najít (poněvadž jsme to již nalezli), nás nemůže nikdy uspokojit. […] Hledáme takovou možnost, takovou polohu sebe sama, kde se cítíme volni, nad věcmi, nikoli v jejich područí a v objetí nejasnosti. Tak po hmatu hledáme svou cestu.
Enzo Marino má jakožto syn nejmocnějšího šéfa americko-italské mafie život od narození pečlivě naplánovaný. Když jeho bratr tragicky zemře, je proti své vůli nucen převzít jeho roli, ale už jako malý se naučil, že to, co si přeje, musí ustoupit zájmům rodiny. Když se i on jednoho dne octne na prahu smrti a z jejích spár ho vyrve dcera Krále moří, nejmocnějšího muže Jižní Karolíny, jeho otec se chopí příležitosti. Jak lépe se krásné zpěvačce odvděčit a spojit dvě mocné zločinecké rodiny než skrze svatbu? Enzo se jako vždy otcově přání podřídí, protože povinnosti vůči rodině jsou přece důležitější než skutečné pouto a otcovo slovo je zákon. Tomu alespoň věří do chvíle, než se seznámí se sestřenicí své nastávající.brbrVenesa Andersenová je pravá ruka svého strýce, který se jí ujal, když přišla o rodiče. Ačkoli bez váhání plní každý úkol v naději, že si tím vydobude jeho lásku a uznání, stále ji tíží starý známý pocit z dětství, že není dost dobrá. Jejím nejvroucnějším přáním je, aby si jí někdo konečně všímal a viděl ji takovou, jaká je. A to se jí také záhy splní. Háček ale spočívá v tom, že dotyčný už je zasnoubený – a jeho ženou se má stát její zhýčkaná, nenáviděná sestřenice.