F. Kafka je počítán mezi nejvýraznější představitele klasické literární moderny a předivo žánrově různorodé sekundární literatury, jež se k jeho dílu či osobě vztahuje, se jeví jako nekonečné. Čtení o Franzi Kafkovi je skromným výřezem, už prvotní záběr byl ostatně zúžen na práce autorů, spjatých v některé fázi svých drah s kulturním prostorem českých zemí. Podstatnou částí antologie tak tvoří překlady textů, jež dosud byly k dispozici jen v německo- či anglickojazyčných originálech. Antologii započínají texty publikované v letech před první světovou válkou, resp. ještě za Kafkova života (M. Brod, C. Hoffmann, E. Weiß, R. Musil; J. Körner a znovu M. Brod), následuje ukázka z "chóru" provázejícího autorovo úmrtí (L. Winder, O. Baum, M. Jesenská, F. Weltsch, M. Pujmanová, O. Pick, G. Janouch), dále pak konfrontace s prvními posmrtnými edicemi větších prozaických celků - Procesem, Zámkem a Amerikou (W. Haas, E. Weiß, F. Weltsch, F. Thieberger, O. Baum, P. Leppin, M. Brod, O. Pick, L. Winder, J. Mühlberger, znovu O. Baum) jakož i reflexe dalších edičních počinů a také zásadní události prostřednické - totiž vydání Zámku v překladu P. Eisnera (v této souvislosti jsou zahrnuty texty T. Vodičky, J. Hory, A. M. Píši a V. Renče). Poválečné uvažování o Kafkově díle reprezentují komentáře H. Politzera, J. Řezáče, F. C. Weiskopfa, P. Eisnera, E. Muira, V. Černého, H. Siebenscheina a P. Trosta, na ně - v oddílu Exily - navazují práce M. Broda, E. Hellera, H. Politzera, H. Siebenscheina (ten ovšem s určitou významovou licencí, šlo spíše o zájezd) a J. Urzidila. Závěrečný oddíl evokuje - byť také jen fragmentárně (v textech J. Dreslera, E. Goldstückera, R. Grebeníčkové, V. Černého, I. Dubského, J. Jedličky, R. Preisnera a V. Kafky) - dočasný návrat debat o Kafkovi do běžněji přístupných vrstev československé rozpravy o literatuře. Recepční dráhy sledovatelné v desetiletích následných antologie načrtává již jen letmo, povýtce bibliograficky.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.