Román Cesta ven (1928), do jisté míry autobiografický a klíčový, nás očima hlavního hrdiny, mladého, přemýšlivého, múzického, svůdného flanéra, barona Georga von Wergenthin provází po Vídni počátku 20. století, jež byla tehdy mondénním pupkem kulturního a uměleckého světa, ale také semeništěm agresivního antisemitismu. Soukromý příběh hlavního hrdiny, jenž svede dívku ze slušné rodiny a - těhotnou - ji pak ukrývá před zraky lidí nejprve na cestě po kouzelné Itálii a pak v předměstském domku s modrým hliněným andělem, se proplétá s příběhem společnosti, jež se ve valčíkovém rytmu řítí ke katastrofám 20. století.
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.