Víceúčelový letoun Rafale je po typu SAAB JAS-39 Gripen
posledním národním evropským letounem, který vznikl v jedné zemi
primárně pro potřeby daného státu. Rostoucí složitost i finanční
náročnost moderních bojových letounů znamenají, že se od
sedmdesátých let evropské země spojují při vývoji a výrobě těchto
strojů a ty proto vznikají v podobě mnohonárodních projektů se
všemi výhodami i nevýhodami. To ostatně měl být i případ letounu
Dassault Rafale, který byl původně vyvíjen jako francouzský
příspěvek k evropským projektům nových bojových letounů. Jenže
další spolupráce na společném evropském typu se pro Francii stala
nemožnou, protože zatímco ostatní státy zapojené do později
vzniklého letounu Eurofighter měly zájem o širokou dělbu vývojových
i výrobních kapacit, neboť si žádný z nich neuchoval kompletní
schopnost vývoje moderních letounů, u Francie tomu bylo naopak.
Dlouhá řada bojových letounů rodiny Mirage sloužila nejen ve
Francii, ale i v desítkách zahraničních zemí a francouzský průmysl
proto i v době vývoje nového letounu disponoval schopnostmi
kompletního vývoje a výroby. Zapojení do evropského programu by
proto nutně vedlo k poklesu těchto schopností a pravděpodobně i
poklesu leteckého průmyslu jako celku. Navíc byla Francie jedinou
zemí, která požadovala jeden letoun schopný ve více verzích
nasazení jak z pozemních základen, tak i z palub letadlových lodí.
Došlo tím k zásadnímu technickému rozkolu mezi Francií a ostatními
partnery, kteří požadovali letouny optimalizované pro jiné úkoly a
pro něž nebylo omezení hmotnosti pro palubní nasazení tak zásadní.
I proto se Francie rozhodla ze společného projektu vystoupit a ve
vývoji pokračovat samostatně. Z experimentálního projektu ACX se
stal samostatný francouzský model Rafale, který vznikal již v době
kdy v USA probíhala soutěž ATF na nový bojový taktický letoun páté
generace. Ve firmě Dassault se ale rozhodli jít požadavkům na pátou
generaci letounů naproti jen částečně a nadále upřednostňovat
aerodynamické vlastnosti a snadnost obsluhy i nízké údržbové
náklady. Výsledný letoun prokázal, že národní projekt je mnohem
levnější, časově rychlejší, avšak co do schopností rozhodně ne
horší nežli mezinárodní projekt v podobě modelu Eurofighter. Pro
Francii proto bylo velkým zadostiučiněním, když byl Rafale zalétán
o několik let dříve než prototyp Eurofighter. Stejně se dostal
dříve i do řadové služby a dosáhl většího exportního rozšíření.
Ve Francii se Rafale stal prakticky univerzální platformou
vojenského letectva, vedle níž jen dožívá stále se zmenšující
množství letounů Mirage 2000D a 2000-5F, které čeká nahrazení. V
případě námořnictva je letoun již dlouhodobě jediným útočným
prostředkem. Jen ve Francii proto Rafale nahradil šest typů letecké
techniky určených původně pro různé úkoly, což vypovídá o jeho
univerzálních schopnostech pro vzdušný boj, likvidaci cílů na zemi
a moři či průzkum nebo elektronický boj. Letounu Rafale se daří i
na exportních trzích a v provozu bude u čtyř evropských letectev a
dalších mimo Evropu. Francouzská administrativa dokázala letouny
prodat i díky absenci zahraničních komponent, a tedy i nutných
souhlasů třetích stran, což je jedním z hlavních problémů projektu
Eurofighter. I přes všechny přednosti musí letoun na trhu soupeřit
s nastupující pátou generací v podobě strojů F-35 a nově i dalších.
Jenže vývoj páté a nyní šesté generace je finančně tak náročným, že
na samostatnost musela Francie poprvé v historii rezignovat a
spojit se do projektu FCAS. Rafale je proto dost možná posledním
národním letounem v Evropě.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.