AERO 118 Northrop/McDonnell Douglas/Boeing F/A-18 Hornet & Super Hornet

Víceúčelový letoun F/A-18 je jedním z nejpovedenějších bojových strojů na světě. Paradoxně jeho vznik provázel neúspěch, neboť prohrál v soutěži LWF (Light Weight Fighter) s budoucím F-16. Jenže ohromné zkušenosti zúročené v původním prototypu YF-17 Cobra se staly natolik zajímavými, že se pro něj rozhodlo americké námořnictvo a dalo typu naději na druhý život. Pod novým označením F/A-18 se z letounu s marketingovým jménem Hornet postupně stal nástupce hned několika palubních typů včetně legendárních F-14 Tomcat, a to zejména díky pokroku v oblasti technologií radiolokátorů a řízených střel. Oproti většině předchůdců byl F/A-18 od počátku pojat jako víceúčelový letoun, který byl shodně určen k likvidaci vzdušných, námořních i pozemních cílů, jak ostatně napovídá i jeho netypické označení F/A (Fighter/Attack) namísto obvyklejšího F. Pro zavedení do služby u US Navy se výrobce spojil s koncernem McDonnell Douglas, který byl hlavním dodavatelem palubních strojů. Toto spojení, které později ukončily až soudy, bylo úspěšné pro letoun samotný, který dosáhl na řadovou službu i export. Nevýhodné ale bylo pro původního výrobce, pro nějž byl tento typ posledním, který dosáhl velkosériové výroby. Po veleúspěšném modelu F-5 Freedom Fighter a Tiger II firma Northrop dosáhla pouze na početně velmi omezenou výrobu „neviditelného“ bombardéru B-2 a po prohře svého typu YF-23 s budoucím F-22 Raptor se z ekonomických důvodů musela spojit s podobně strádající firmou Grumman. Teprve nyní, po desítkách let, získala zakázku na stavbu nového bombardéru B-21 Raider.
F/A-18 se stal úspěšným i na zahraničních trzích, ačkoliv se střetával s politicky mnohem podporovanějšími F-16. I přesto dvoumotorová koncepce a univerzálnost v oblasti nasazení oslovily státy jako Austrálie, Finsko, Španělsko či Švýcarsko, které v době výběru požadovaly schopnosti, jež dokázal splnit na světě jen Hornet. K úspěšnému exportu došlo i přesto, že v porovnání s F-16 byl Hornet výrazně dražší jak z důvodu své víceúčelovosti a tomu uzpůsobeného vybavení, tak i kvůli mnoha specifickým námořním prvkům a v neposlední řadě i kvůli menšímu počtu vyrobených strojů. Služba typu je ale i přesto velmi úspěšná a když se začal přibližovat horizont konce technického života stávající flotily, americké námořnictvo v době celosvětových finančních škrtů od výrobce zvolilo nikoliv nový typ, ale hlubokou modernizaci zachovávající hlavní konstrukční rysy F/A-18. Ta získala označení Super Hornet, její výroba probíhá od roku 1995 a plánována je nejméně do roku 2027. To znamená, že poslední F/A-18 Super Hornet opustí výrobní linku téměř padesát let po vzletu prvního prototypu YF-17. A to rozhodně není špatný výsledek na typ, který v původní soutěži, pro níž byl určen a navržen, prohrál.
Mnozí kritici letounů páté generace jako F-22 či F-35 uvádějí, že u nich došlo k odklonu v těch oblastech, které byly u strojů jako jsou F/A-18, F-16 či F-15 příčinou úspěchu. Předně jde o manévrovatelnost letounu, která i přes zbraně kategorie BVR má na soudobém bojišti stále podstatný význam, a dále potom možnost působit blízko nepříteli, neboť víceúčelové F/A-18 představují i podstatný prvek přímé bojové podpory pozemních sil. Jejich přímé nahrazení námořními letouny kategorie F-35B není zcela samozřejmé, a v mnoha ohledech proto F/A-18 zůstane nepřekonaným typem. I proto velení US Navy spustilo projekt F/A-XX, který má vést k výběru nástupce Super Hornetu. Firma Boeing, která před léty ovládla společnost McDonnell Douglas, se o zakázku uchází a již název soutěže ukazuje, že se nadále počítá s víceúčelovým typem pokračujícím v tradici nastolené původními F/A-18 Hornet.