AERO 121 Eurofighter Typhoon

Víceúčelový letoun Eurofighter s mezinárodním názvem v anglickém jazyce Typhoon a původně

nazývaný EF2000, představuje nejsofistikovanější a také nejnákladnější evropský bojový typ. Jde o

největší kooperační program, který navazoval na vývoj předešlých evropských modelů Tornado a Jaguar,

které ukázaly že cesta sdílení nákladů a kapacit je v Evropě možná a může vést ke vzniku povedené

techniky s domácím i exportním potenciálem. Jenže vznik Eurofighteru spojený s úzkou spoluprací

několika zemí se také promítal i do složitého vyjednávání finálních řešení. Politika hrála v jeho vzniku a

službě větší roli než v případě jakýchkoliv jiných strojů. Avšak byl to právě přesah do politiky, co

umožnilo výrazné zefektivnění evropské vojenské spolupráce a přispělo do značné míry i ke konsolidaci

evropského leteckého průmyslu. I přes všechny problémy a pomalé získávání klíčových schopností totiž

vznikl velmi účinný typ, který sklidil zájem i v zahraničí. A přesah jeho mezinárodní spolupráce umožnil

průmyslu zapojených zemí získat vývojové a výrobní zakázky na dobu tří desetiletí a stabilizovat tak

evropskou vývojovou a výrobní základnu do doby, než bude dokončen vývoj stroje šesté generace.

Eurofighter vznikal v době kdy v USA již probíhala soutěž ATF na stroj páté generace, jejímž vítězem se

stal F-22A Raptor, a díky tomu se Evropa dostala do technologického skluzu za USA. Vývoj páté generace

vojenských letounů byl nad kapacitní, ekonomické i politické možnosti evropských zemí, a tak místo

vzniku evropského typu došlo k masovému zavádění amerických letounů F-35 do služby a ty se staly

prakticky archetypem moderního bojového letounu. Vyjma Velké Británie, která se po odchodu

z Evropské unie rozhodla rozšířit svou vojensko-technologickou spolupráci s USA, se ale ostatní státy

zapojené do projektu Eurofighter rozhodly využít nadčasovosti letounu řazeného ke generaci 4+ a

provozovat a pořizovat jej nadále současně se stroji F-35. Role Eurofighteru se proto v posledních verzích

nebude lišit od role F-15Ex v USA, neboť i letouny generace 4+ mají na trhu neustále své místo. S jejich

provozem se proto počítá za horizont roku 2060 a ve službě tedy budou půl století.

Mnozí kritici letoun Eurofighter popisují jako technologicky či koncepčně překonaný a tedy

zastaralý. Podobná vyjádření jsou ale spíše výsledkem neznalosti technických řešení použitých u letounu a

také neznalosti zadání. Eurofighter v mnoha ohledech v době zavádění do služby překonával prakticky

jakoukoliv konkurenci na světě a v nemálo vlastnostech snese srovnání i se stroji páté generace, jakkoliv

jde o letoun s poníženou a nikoliv potlačenou zachytitelnosti radiolokátorem. Atributy strojů páté

generace jako je například režim nadzvukového letu supercruise bez použití přídavného spalování či fúze

senzorických dat pro lepší situační přehled se již v době zadání nikterak nelišily od požadavků kladených

na pátou generaci či je dokonce překonávaly. Bylo by proto chybou tento letoun považovat za překonaný,

neboť jak ukázaly cvičné souboje se zahraničními letectvy, Eurofighter je schopen překonávat v mnoha

ohledech ruské i starší americké stroje. A hlavně, pokud by tento letoun nebyl dotažen do sériové podoby

a nedoznal by širokého zavedení do služby v Evropě, zdejší letecký průmysl by přišel o vývojové

schopnosti. Plány na nákup letounů ze zahraničí by totiž vedly k postupnému úpadku úrovně evropského

leteckého průmyslu. Jen díky Eurofighteru může Evropa pomýšlet rovnou na dva projekty strojů šesté

generace, jakkoliv jejich vznik jistě nebude o nic jednodušší, než byl u typu Eurofighter.