Žena lamželezo a polykač ohně

„Beranovy krátké, ostře řezané texty oplývají jistotou výrazu a vypravěčským umem. Na malou plochu klasicky působících, dějově chudých črt dokázal koncentrovat syrové výseky všedních situací, které překvapily svými tíživými přesahy,“ podotkl kritik Karel Kouba nad autorovou prozaickou prvotinou. Po novele Hliněné dny se Stanislav Beran vrací s porcí nových povídek, tedy s žánrem, ve kterém je jistě nejsilnější. Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, s lidmi těžce zápasícími s přítomností. Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou? Co spatří taxikář před gymnáziem? Má tetování duši? A má ji vysloužilý komunista, který ani nedýchá strachem, že neumře smířený a v pokoji? Jsme i s těmi, kteří mají to štěstí, že ještě nemusejí litovat toho, co udělali, a bát se příštího dne. Ten může kromě obav přinést i odpuštění, protože jedním životem v této knize nic nekončí, ještě přijdou děti a děti jejich dětí… Má lidské tělo otištěné ve sněhu skutečně podobu anděla? Vejde se rybářská loď do hracího automatu? Může být srnec životu nebezpečný? A poslouchal by Louis Armstrong punk? Obnažují kolotoče duši? Je tolik otázek s nesnadnou odpovědí… Duši vnímavého čtenáře však jistě mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe. Lze konstatovat, že oblíbená poloha carverovsko-balabánovského empatického vyprávění má v Beranovi důstojného pokračovatele.