Všichni žijem v blázinci

Všichni žijem’ v blázinci,“ tvrdí renomovaný psychiatr a psychoterapeut Radkin Honzák, muž vzdělaný a také vtipný, který už padesát let naslouchá lidským strastem. V rozhovorech s novinářkou Renatou Červenkovou se zamýšlí nad způsobem života, který dnes vedeme, i nad stavem společnosti, v níž duchovní rozvoj výrazně pokulhává za technickým. Co nám to přinese? Opravdu nám psychofarmaka pomohou k pocitu štěstí? Nejsou některé nové choroby spíš zlozvyky? Proč se mlčí o odvrácené straně papírových plen? Je psychoterapie léčba, nebo ztracený čas? Je pravda, že u vesla jsou teď psychopati? Proč umíráme v nemocnicích – tedy tam, kde nechceme? „Z návštěvy u doktora zapomene pacient především to, co dělat vůbec nechce, protože by mu to kazilo život. My doktoři jsme totiž nosiči nemilých, nepohodlných, nepříjemných zpráv. Podívejte se, kdyby do mého kvartýru přišel architekt a kázal mi, že mám přemalovat všechny zdi úplně jinak, vyhodím ho. A my kecáme pacientům do života mnohem drsnějším způsobem! Vždyť to je násilí. Proto musí být nemocný na to, že mi bude chtít uvěřit a udělat změnu, naladěn. Poctivě vzato, pokud neudělá kýžené změny kvůli sobě, protože mu z hloubi duše záleží na tom, aby se uzdravil, a podstupuje je trpitelsky kvůli manželce nebo dětem, nemůže mu to odhodlání dlouho vydržet. Stačí, aby ho potomci nebo žena dřív či později něčím naštvali, a hned má důvod se na to vykašlat. Člověk musí zkrátka vzít sám sebe jako významnou osobu, která si zaslouží změnu se slušným výsledkem.“