Próza Včera je čtvrtým a posledním románem maďarsko-švýcarské spisovatelky Agoty Kristofové (1935–2011). Román tematicky vychází z období, kdy spisovatelka, po svém útěku z Maďarska v roce 1956, deset let pracovala jako tovární dělnice. Kristofová tematizuje stesk po domově a pocity beznaděje maďarských exulantů, kteří si, podobně jako ona sama, jen těžko zvykali na podmínky západní kapitalistické společnosti. Reálie emigrantského světa jsou však jen kulisou, třebaže osobně prožitou, pro pečlivě vystavěné a s maximální úsporností napsané drama „velké nemožné lásky“. Exulant a dělník Tobiáš nečekaně potkává přítelkyni z dětství a je přesvědčen, že našel svou dlouho očekávanou, osudovou lásku. Ale naplnění milostného vztahu zabraňuje řada okolností: Lina je vdaná, má dítě a cítí se být společensky nadřazená. A vše komplikuje i Tobiášova rozporuplná povaha, jíž určuje jeho břitká inteligence a literární talent, ale i patologické sklony způsobené dětskými traumaty. Agota Kristofová je českému čtenáři známá díky své trilogii Velký sešit (1986, česky 1995), Důkaz (1991, česky 2001) a Třetí lež (1991, česky 2001) – díla, která byla přeložena do desítek jazyků, a která byla kritiky přirovnána k dílům Samuela Becketta a Eugena Ionesca. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.