"Nemáš zájem o rvačku? Rvačka má zájem o tebe!"
Na počátku je nabídka, která se neodmítá. Zakázka pro svaly,
jednoho kovového boxera, pár tisícovek pod rukou od kamaráda s
nevěrnou manželkou. Vítejte v chlapském světě! Zde se spory řeší
pěstí a najímáním fyzicky zdatnějších kamarádů. Každý dostane hned,
co potřebuje. Jenže, co v civilizovaném světě s rváčem jako
vypadlým z dávného Bronxu? Co s touhle spravedlností? Ulice,
chlast, rvačky, náhodní známí a vztahy. Vše funguje do doby, než se
něco pokazí. Zatraceně hodně pokazí. A z rváče se stane chlápek na
útěku. Zločinec. Vyvrhel. Jak dlouho unese svou vinu?
Roman Vojkůvka ve své novele s psychologickými prvky zkoumá
hraniční situaci. Je to příběh, který prožít nechceme. Přesto je
blíž, než si v každodenním rytmu připouštíme. Vojkůvka celou
situaci okolo hlavního hrdiny pevně kontroluje. Ví přesně, co jeho
vyvrhel prožívá. Čtenáře vtáhne do děje a nedá mu nadechnout.
Vypráví s lehkostí a nadhledem. Je strhující, cynický i banální. V
příběhu nejsou teatrální gesta. Jeho svět je neutěšený. Je to okraj
společnosti a přesto svět, v němž žijeme všichni. Je to svět viny a
zavržení, ale taky odpuštění.
"Nikdo není nevinný, každý v životě něco napáchá," tvrdí Vojkůvka.
Jak se ale vykoupit?
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.