Procházky zmizelým krajem jsou vždy objevitelské. Mnohdy také nostalgické. Jenom ve své fantazii můžeme potkávat hospodáře s koňským (a častěji volským) potahem, svážejícího úrodu z chudých políček, která rodila spíše kamení než obilí. Příkré horské stráně Sudet a jejich travnatý porost bývaly cílem pasáčků koz a ovcí. Ztracený a znovunalezený kraj orlickohorských vrchů a jejich bývalých osad zve k dobrodružné a zároveň poetické výpravě. Pohostinná náruč tohoto kraje je pro každého otevřená. Snad vás k jeho návštěvě bude inspirovat i tato knížka.
DVACKADOBRA
Ve světě Adriana Terranovy je zakázáno několik věcí.
Nesmíte ho zpochybňovat. Nesmíte ho vyzývat. Nesmíte ho oslovit
křestním jménem. A rozhodně mu nesmíte odporovat před všemi
zaměstnanci.
Tedy pokud nejste já.
Ráda bych řekla, že jsem se mu postavila a odešla bez úhony, ale to
bych lhala.
Nejdřív zařídil, aby mě vyhodili z práce, o kterou jsem si nemohla
dovolit přijít. Pak zajistil, že jediná pozice ve městě, jež jsem
mohla získat, bylo místo jeho osobní asistentky.
Svoji kancelář vede železnou pěstí a ledovým pohledem. Každý den v
jeho přítomnosti je zamračený a nevrlý. Každý okamžik je zkouška,
kdy čeká, že neuspěju, ale vždycky ho s radostí zklamu.
Říká se, že se mu nedá zavděčit. Že se nikdy neusmívá. No, před
výzvami neutíkám. Většinou jim jdu naopak v ústrety. Třeba když
jsem na služebních cestách tak vyděšená, že se během turbulencí
nechtíc dotknu jeho rozkroku. Nebo skončím napůl nahá v jeho
hotelovém pokoji. Ale jednu věc vím jistě. Bez ohledu na to,
kolikrát se musím dívat na jeho proklatě sexy zadek, mě to nezlomí.
A o nějakém ohýbání nemůže být ani řeč.