Tao a logos - Literární hermeneutika, Východ a Západ

Čínsko-americký komparatista Čang Lung-si, žák velké osobnosti moderní čínské komparatistiky Čchien Čung-šua, začíná své hledání moderního výkladu literárních textů důkladným prozkoumáním zejména evropské filosofické tradice všude tam, kde se uvažuje o schopnosti tvůrce (zejména literárního) díla vyjádřit své myšlenky a toto své vyjádření zpětně vyložit. Čangovo pojednání o umění rozumění tak koření v hermeneuticefilosofické, od níž se však posléze odklání ke svému hlavnímu cíli: k rozumění literatuře. A protože staví tuto snahu o porozumění na srovnávacím základu, prohlašuje hned zpočátku své klíčové přesvědčení, že hermeneutika nemůže být omezena na jednu tradici a jednu kulturu, jak se někteří myslitelé v čele s Hegelem domnívali. Hermeneutická teorie Schleiermacherem počínaje vyrůstá v úzkém sepětí s praxí, v jeho případě třeba s překládáním Platónových dialogů. Čang hned konfrontuje jeho přístupy s názory Konfuciovými, jak se nám zachovaly v Hovorech. Zjišťuje, že potíž vzniká všude tam, kde se vnitřní řeč autora transformuje do napsaného slova. Tam snadno dochází k nedorozumění a záhy začíná být zřejmá potřebnost komentáře. Nezávisle na sobě tak vznikala rozsáhlá komentářová tradice jak na Západě, tak i na Východě (jímž se v této knize rozumí především Čína). Větší důvěru zprvu dostává orální diskurs mezi učitelem a jeho žáky, psaní je spíše nástrojem pro připamatování slyšeného slova, a až posléze prostředkem jeho fixace. Od počátku tázání po výkladu tradic je očividná velikost i hloubka jak tradice západní, tak i východní, otázkou však zůstává, mají-li si vzájemně co sdělit, lze-li mezi nimi najít styčné body a lze-li z nich odvodit zákonitosti obecně platné. Autorovo hluboké přesvědčení o kladné odpovědi je dáno jeho vědomím universality hermeneutických principů, které lze do jisté míry použít anachronicky a bez přímé vazby na konkrétní kulturní zakotvení, jakož i jeho rozsáhlou věcnou znalostí obou tradic. Kritice je podle něj třeba podrobit i samotné rozlišení na Východ a Západ. Jeho významným cílem je i systematizace rozptýlených náhledů a výroků čínské kritické tradice a pokus o navržení konzistentní linie hermeneutického myšlení v čínské poetice. Čínská poesie tu není jako poesie řecká inspirována božskou, člověku nedostupnou mocí, ale je vedena přímým úmyslem a vědomou aktivitou básníka, ve které tento úmysl nabývá slovní podoby. Problému správného porozumění této intenci se věnoval již v 5. století literární kritik Liou Sie ve 48. kapitole svého díla Duch básnictví řezaný do draků (koncept č´-jin, „ten, který zná tón“, „kritik rozumějící“). Na mnoha příkladech Čang ukazuje, jak se výklady a komentáře bez ohledu na tradici pohybují v hermeneutickém kruhu (za všechny příklad Li Šang-jinovy „básně o poesii“ Vzorovaná loutna). Otázku porozumění pak probírá v konfrontaci s názory jiných autorů z odlišných úhlů třech hlavních faktorů: z pozice autora, z hlediska textu a očima čtenáře. Dochází k závěrům o společných rysech západní a východní literární a kritické tradice, které ústí v požadavek směřování k interpretačnímu pluralismu, který by neměl být blokován příliš úzce chápanými teoretickými koncepty a přístupy.