V povídkách souboru T nula Italo Calvino rozvíjí tematiku i formální strategie iniciované Kosmickými groteskami a dokládá, že experimentální verva ho rozhodně neopustila. Calvino vždy přikládal velkou váhu dialogu literatury a vědy a byl přesvědčen, že právě vědecké hypotézy mohou spisovatele nejkratší cestou přivést k tomu, o čem by měl mluvit: k rozhovoru s univerzem. V prvním oddílu se opět vrací proteovský vypravěč Qfwfq, v následujícím triptychu Priscilla pak Calvino vytvořil obraz života „na buněčné úrovni“ a povídky závěrečné části sám autor označil jako deduktivní, jejich tématem je konkrétní situace, téměř bodová přítomnost. V jednotlivých textech se prozkoumávají alternativy, jichž je každý okamžik plný a jimiž se následně může ubírat budoucnost… Vyprávění a život jsou si však u Calvina nakonec vždy něčím podobné: v obou případech máme co do činění s neustále rozevřenou pluralitou možností, jejichž kombinatoriku nelze nikdy beze zbytku vyčerpat.
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.