Autobiografická próza, v níž se autorka vrací do svého dětství a nejranějšího mládí, které prožila ve 40. a 50. letech 20. století na Ostravsku. Střípky paměti skládá z pozice dítěte a později dospívající dívky, množství zážitků prokládá charakteristikou osob z okolí, popisuje rodinný život i těžkosti poválečného vývoje, který záhy začala výrazně proměňovat nově nastavená politická diktatura. Text Lydie Romanské se vymyká běžným pamětem, autorka se otevřeně věnuje i tématu osobní intimity a dospívání. Naplno uplatňuje svůj pozorovací talent a podává plastickou výpověď o tehdejším životě. Vyprávění doprovází záběry z dílny, podobné té, jakou měl její otec, v níž trávila mnohé šťastné chvíle svého lidského probouzení.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…