Stávat se zvířetem

Mezi lidstvem a přírodou není žádná bariéra, hranice nebo rozdíl. Jsme totéž. Jen jsme na to zapomněli. Je zažitým zvykem západní kultury mluvit a psát o těle, přírodě nebo fyzickém světě jako o něčem vnějším, co je oddělené od lidského prožívání a myšlení. Kvůli tomuto odloučení také bylo možné proměnit téměř vše živé i neživé ve zdroje — a tím přivést planetu na pokraj kolapsu. Máme-li se tedy postavit k environmentálním problémům čelem, nemůžeme se zabývat pouze následky lidského konání; je nutné zaměřit se rovněž na mentální a kulturní vzorce, jež mu předcházejí. Filozof David Abram takovou proměnu myšlení ve své pozoruhodné knize Stávat se zvířetem předkládá. Není to však přeměna intelektuální, nýbrž fyzická. Abram situuje lidskou mysl zpátky tam, odkud před staletími prchla — zpátky na zem, mezi kamení a ptačí skřeky, do bezprostředního prožívání hmatatelného světa. Vrací lidi mezi zvěř a zvíře zpět do člověka.