Stanislav Zindulka

Stanislav Zindulka když spatřil svět, stály nad ním tři maminky. Věděl, že jen jedna je pravá, ale milovaly všechny stejně. Ženu pro život si zvolil jedinou. Zato takovou, která unesla tíhu za tři. Vždycky v sobě nesl něžný cit. Byl doma zhýčkaný a nepraktický. „Od celé rodiny jsem dostal za úkol, že první musím odejít já,“ smál se. Úsměvem a pracovitostí v sobě rozpouštěl mnohá trápení. Nikdy ho však neopustila dychtivost a zvědavost a potřebnost. Před vstupem na jeviště vždy pomyslel na maminky a tátu. A podíval se na fotografi i své ženy. Směje se na ní. První ples. Právě pro ni napsal básník: „Takové je to, paní, a nikdy nebude to jiné, že pro někoho denně žít – je denně umírat.“ Miloval život, divadlo a když jsem se ho jednou zeptala, jak si představuje věčnost, odpověděl: „Usednu na oblak, který se se mnou snese na louku.“ Naše setkávání provázel rituál. Kdykoliv jsme se potkali, byla jsem obdarována na úvod růží a na závěr veselou historkou či novým vtipem. Tak jsme se pravidelně loučili smíchem plným radosti, až se po nás lidé na ulici otáčeli. A když jsme se rozešli, cítila jsem vážnost i nostalgii velkého malého muže, který nasedl do vlaku dětství a naděje. Šťastného tuláka na cestě.