Děj románu je - jak tomu je u autorčiných próz obvyklé -
spletitý, ne-li přímo snový. Když protagonistka knihy Hero Tojosoa
zdráhavě přijme pozvání své dávné přítelkyně Sofie a vydá se s ní a
dalšími kamarádkami na dámskou jízdu do Prahy, netuší, že se ocitne
ve městě, jež si s nic netušícími turisty rádo zahrává, ve městě,
které je živoucí bytostí, jež si člověka snadno omotá kolem prstu
nebo jej lhostejně odkopne.
Kniha, kterou si s sebou Hero přiveze, jako by nějak podivně
deformovala její mysl: text knihy se mění v závislosti na tom, kdy
ji kdo čte, a odhaluje stále nové, překvapivé příběhy fiktivních
Pražanů z minulosti i současnosti, jež se pak zvláštně odrážejí v
realitě. Na skupinku kamarádek se navíc nalepí nezvaní společníci;
a když se pak nečekaně zjeví žena, na niž by Hero i Sofie nejraději
zapomněly, začnou se dít podivuhodné věci. Fantaskní
kaleidoskopický román se zamýšlí nad hranicemi mezi iluzí a klamem,
skutečností a interpretací, a ukazuje, jak ošidné může být
vyprávění o místech, o lidech i o historii. Nakolik je příběh
ovlivněn svým čtenářem, a naopak? A je v roztržce mezi přáteli
lepší být slunečníkem, nebo sekerou?
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.