Psaním rozhlasových her se Milan Nápravník začal intenzivně
zabývat po roce 1968, poté co emigroval do Západního Německa. Texty
pro rozhlas představují v rámci jeho tvorby zcela zapomenutou
oblast, a nutno podotknout, že zcela neprávem. Tyto textové
kompozice, byť se nikdy nedočkaly žádné výraznější odezvy, rozhodně
nepředstavují žádné marginálie, nýbrž hodnotná literární díla,
která dobře zapadají do celkového kontextu autorovy tvorby.
Je mnoho způsobů, jak Nápravníkovy rozhlasové kompozice vnímat a
interpretovat: můžeme je uchopit jako díla jazykově filozofická,
můžeme zkoumat jejich vazbu k surrealistickým postupům, lze se
soustředit i na jejich jazykovou hudebnost a variační bohatost, v
neposlední řadě můžeme tyto texty vnímat i jako intimní zprávu o
osamění básníka v exilu. Ať zvolíme jakoukoli perspektivu, dojdeme
k závěru, že ve své tvůrčí mimoběžnosti byl Nápravník dokonale
nekompromisní a důsledný - a s odstupem řady desetiletí se jeho
texty jeví jako nadčasová a zneklidňující díla.
Ve městech už se nedá žít a Miina rodina je nucena přestěhovat se do Výšiny, uměle vytvořené kolonie v horách. Je tam bezpečno, vše dokonale funguje, v centru se navíc nachází obrovská květinová archa, která zaručuje záchranu vegetace na zemi. Ale nic není, jak se na první pohled zdá, a nepřátelé se skrývají úplně všude. Zatímco Mia odhaluje pravdu o novém domově, lidé ve Výšině i mimo ni zjišťují, že utéct se dá před vším – kromě vlastní minulosti.