Roppongi

V knize s názvem tokijské čtvrti se autor snaží definitivně vyřešit svůj vztah k otci. Zpráva o jeho smrti jej zastihla v Japonsku a naplnila se tak otcova kletba, jíž kdysi synovi zakázal zúčastnit se jeho pohřbu. Autor se na pozadí staré otcovy fotografie visící na rodinném statku noří do vzpomínek a pokouší se pochopit otcův postoj k životu, provázat ho s vlastním, diamentrálně odlišným pohledem. Do centra jeho nových zkušeností se dostává Indie, kam se ještě za otcova života v touze zbavit se svého trvalého traumatizujícího tématu vypravil a sliboval si od své cesty nové začátky. V prorostlém větvoví vzpomínek nahlíží na život prostřednictvím záznamů pohřebních rituálů v různých končinách světa. Jednotlivé kapitoly uvádí citacemi z japonské novely popisující vědomý odchod ze života a vlastní vzpomínky na tradiční katolické obřady v Korutanech konfrontuje se zpopelňovacími rituály v indickém Váránasí. "V mé rodné vesnici v Korutanech panuje ve chvíli, kdy se za vyzvánění umíráčku černý had pohřebního průvodu sune podél lesa, klid, ticho ve vsi protne nanejvýš křik páva nebo kohoutí zakokrhání, takže život a smrt se od sebe odděluje, zatímco při hinduistickém pohřebním obřadu ve Váránasí, na zpopelňovacím místě na Hariščandra ghátu, se život a smrt smísí." Poskládáváním zafixovaných autobiografických výřezů z fotografií uvnitř paměti se autor snaží definitivně se vymanit ze sevření patriarchálního otce a najít sebe sama mimo katolickými rity determinovanou korutanskou společnost.