Román a dějiny

Diskuse opovaze románu nejsou věcí minulosti. Naopak, skýtají prostor pro přemýšlení odnešku. Klimatická akoronavirová krize mají vedle svých bezprostředních, doslova fyzických dopadů ijeden překvapivý důsledek filosofický. Jak lze ve světě, kde každé soukromé rozhodnutí ovlivňuje planetu či veřejné zdraví, utvářet společné politické vize budoucnosti? Podobně jako byly revoluční narativy dvacátého století - fašismus akomunismus — pohřbeny svým vlastním tragickým uskutečněním, ineoliberální víru vneomezený trh asvobodu individualit podkopává omezená kapacita planety aznovuobjevená křehkost lidského zdraví nebo globálního řádu. Do politiky vstoupily po několika dekádách zdánlivé strnulosti neživé entity, smrt aválka. Rozpohybovaly se dějiny amy se onich učíme znovu přemýšlet. Jedním zprostorů, vnichž se tradičně promýšlela dějinná dynamika ajejí zákonitosti, byl aje román. Autoři jako György Lukács či raný Milan Kundera propojovali román sdějinami videji „velké epiky, vníž se malé příběhy jednotlivců prostupují svelkými příběhy národů či tříd. Literární modernismus však román vysmekl ztotálnosti eposu, když začal zachycovat každodenní skutečnost vjejí nejednoznačnosti, neukončenosti asubjektivitě: jako by se hrdinou dějin mohl stát kdokoliv, dějinami cokoliv. Pavel Barša konfrontuje myšlení orománu nejen shistorickou zkušeností dvacátého století, ale rovněž srealitou století jednadvacátého aza pomoci autorů jako Michail M. Bachtin, Erich Auerbach nebo Bruno Latour oživuje debatu orománu coby místu dějin.