Pětadvacátého března 1997 našel Jonas Mekas pod stolem zaprášenou roli počítačového papíru. Nějakou chvíli už tam ležela, úplně na ni zapomněl. Hned papír založil do milovaného psacího stroje, modelu Olympia De Luxe, na kterém už za ty roky nadatloval dvěma ukazováčky spousty nejrůznějších textů: deníky, básně, sloupky do filmové rubriky, rozhovory, manifesty i dopisy přátelům. Mekas roli prostě musel použít, a tak se pustil do něčeho pro něj dost neobvyklého: začal psát román. Rekviem za mechanický psací stroj je ódou na jeho Olympii, v níž se pokouší psát v přítomném okamžiku a zachytit současnost pomocí stroje, který už byl tou dobou z technického hlediska překonaný.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…