Proč se v radikálních emancipačních hnutích objevuje strach,
smutek, pocit viny či úzkost? Proč se v nich šíří podezíravost,
soutěživost a posedlost svojí pravdou? Proč v nich někdy převáží
touha po ideologické čistotě a moralizující povyšování? Montgomery
a Bergman nazývají situaci, kdy se jeden způsob dělání politiky
vydává za ten jediný správný, rigidním radikalismem. V rozhovorech
s lidmi aktivními v nejrůznějších politických proudech autoři
zkoumají, jak se rigidní radikalismus šíří, ale také jak se ho daří
odstraňovat. Kniha není návodem, jak být správně radikální, ale
vybízí nás k experimentální cestě, jak měnit svět, sebe a sociální
vztahy s druhými, a přitom z toho mít radost. Radost, která znamená
měnit a být proměňován, cítit nebo dělat něco nového, společně
konat a myslet.
Kniha obsahuje i rozhovory se Silvií Federici, Adriennou Maree
Brown, Marinou Sitrin, Gustavem Estevaem, Leannou Betasamosake
Simpson, Walidah Imarishou, Margaret Killjoy, Glenem Coulthardem a
Richardem Dayem.
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.