Tento román vypráví s vtipným nadhledem příběh čtyř kamarádů,
kteří si dvacet let po maturitě zkusí položit otázku, jestli žijí
opravdu tak, jak chtěli, když jim bylo osmnáct. A protože si musí
přiznat, že by sami ze sebe nejspíš byli zklamaní, nezbývá jim než
se rozhodnout, jestli s tím chtějí něco udělat.
Kdyby měl Karel charakterizovat, jaká tato kniha je, pravděpodobně
by řekl, že je to výzva. Výzva nebát se v poločase rozpadu změnit a
čelit pohodlnosti.
Prvok by asi neváhal pateticky dodat, že je to příběh o svobodě a
odvaze, která je k ní potřeba. A taky o tom, jak milovat. Manželky,
milenky, matky i dcery.
Tečkovi by to bylo fuk, protože knížky nečte. Ale kdyby tušil, s
kolika ženami se v tomto příběhu vyspí, možná by ho to zaujalo
natolik, že by si zrovna tenhle román přečetl.
A Šampón by hlavně považoval za důležité, aby se při čtení této
knížky čtenáři dobře bavili. Protože podle něj v ní jde především o
to, o čem zpíval Freddie Mercury:
SHOW MUST GO ON!
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.