Spisovatel Viki Shock, autor lehkého funerálního románku Zahradníkův rok na hřbitově a sbírky povídek Sněhurka, jakou svět neviděl!, nám v nové knize Povoláním povaleč servíruje téměř třicítku černohumorných povídek, tragikomických minidramat a groteskních memoárů, mozaikovitě skládajících portrét hlavního hrdiny Hektora Hnípala, autorova alter ega. Tento prokletý básník a outsider, nepřizpůsobivý současné společnosti, se potácí mezi úřadem práce a širokou škálou nejrůznějších zaměstnání, z nichž vzápětí s hrůzou prchá zpět do iluzorní svobody nezaměstnanosti a mezi kamarády z mokré čtvrti. Aby toho nebylo dost, hlásí se u něj počínající krize středního věku a jeho vztahy s něžným pohlavím rovnají se téměř nule. Knihu doprovázejí autorovy zemité ilustrace z restauračních zařízení, které označuje coby hospodský realismus. Tento termín vlastně pasuje i na většinu povídek, neboť se často odehrávají v hospodách či prostě na vlnách alkoholu.
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.