Podpora příležitostí lidí s mentálním handicapem
Kniha je věnována snahám uskutečňovat přání lidí s mentálním handicapem žít a trávit čas mezi lidmi v obci, kterou obývají. Autoři vycházejí ze zkušenosti, že příležitosti k samostatnému rozhodování o životě rodiny, o vlastním soukromí nebo samostatném bydlení, o tom, zda a jak trávit čas ve veřejném prostoru, bývají lidem s mentálním handicapem hůře dostupné. Mnoho lidí se navíc bez zamyšlení domnívá, že je to tak správně. Cílem knihy je pomoci omezení jejich příležitostí utlumit, aby se lidé žijící se stigmatem mentálního handicapu mohli zapojit do každodenního života v obci podle svých představ, spontánně a bez obav, že nebudou přijati. Kniha nabízí teoreticky a praxí sociální práce zdůvodněné představy, podle nichž jsou lidé s mentálním handicapem plnohodnotnými lidskými bytostmi, které zasluhují úctu a respekt a disponují osobní silou potřebnou pro využívání příležitostí, které jsou pro většinu lidí obvyklou součástí života. Autoři knihy proto mentální handicap nepovažují toliko za biologicky danou charakteristiku jedince „s postižením“, ale za výsledek vzájemného působení mezi společností a člověkem, jehož osobní síla je obvykle větší, než si lidé v jeho sociálním prostředí dokážou připustit. Lidi s mentálním handicapem považují prostě za lidi, a dovětek „s MH“ přidávají jen proto, aby upozornili na fakt, že jim společnost tímto stigmatizujícím dovětkem komplikuje život. Kniha nabízí teoretické perspektivy (důstojnost a práva lidí s handicapem, sociální inkluze lidí s mentálním handicapem, sociálně orientovaná pojetí handicapu aj.) a praktické postupy (deinstitucionalizace, komunitní práce, sebeobhajování, zapojování do práce sportovního klubu, zapojení do výzkumu významu míst setkávání s obyvateli místní komunity, hluboké naslouchání aj.), které umožňují uspořádat vzájemné vztahy mezi lidmi s mentálním handicapem a lidmi v místní komunitě tak, aby byly utlumeny překážky a zlepšila se podpora toho, že lidé s mentálním handicapem budou přijímáni a budou jim dostupné příležitosti pro spontánní zapojování se do vztahů a činností v místní komunitě. * Jsou lidé s mentálním handicapem „postižení“, nebo jsou plnohodnotnými lidskými bytostmi, které jejich spoluobčané omezují jen proto, že je zbytečně podceňují? * Musí pořád někdo rozhodovat nebo mluvit za ně, když lidé s mentálním handicapem sami nejlépe vědí a umí říct, co jim chybí a co potřebují? * Mají asistenti z chráněného bydlení nebo rodiče-opatrovníci vodit lidi s mentálním handicapem za ruku, když oni chtějí žít podle svého ve vlastním bytě? * Mají sociální pracovníci a pedagogové vymýšlet lidem s mentálním handicapem život nebo jim mají pomáhat naplňovat jejich sny, přání, zájmy a práva?
