Průvodce po vybraných pivovarech Jihomoravského kraje. Současně
album na upomínkové samolepky, které jsou v pivovarech k
dostání.
Co je to Pivandr? Je to nasnadě, je to pouť, dobrodružství, vandr,
cesta probouzející žízeň a přirozeně končící příjemným posezením u
piva.
Malebná česká krajina k vandrování přímo vybízí, a tisíciletá česká
tradice vaření piva, v posledních letech se navíc snoubící s
nespočtem nově vznikajících lokálních pivovarů, stejně tak vybízí k
tomu, aby objevování nových míst zakončilo ochutnání místního piva.
Pivandrácký způsob cestování je nám vlastní. A myslíme si, že
takových je nás mnohem víc. Řekli jsme si proto, že bychom rádi
vytvořili něco, co by nás všechny spojovalo, čím bychom se navzájem
poznávali a dali si najevo, že si rozumíme. A došli jsme k tomu, že
takovýmto pojítkem by mohly být upomínkové pivovarské samolepky.
Jistě, že by byl koncept upomínkových samolepek bůhvíjak převratný,
to netvrdíme, ale k té současné vlně minipivovarů, kterých vzniká
ročně tolik, že je nestíhají všechny navštěvovat ani ti nejotrlejší
Pivandráci, se to docela dobře hodí. Můžete to brát, jak chcete.
Jako soutěž, jako hru, můžete si pořizovat naše alba mapující
pivovary různých českých regionů jakožto inspiraci k cestování,
nebo si můžete, jste-li již inspirovaní, pořizovat v pivovarech
naše samolepky jako malou upomínku na příjemný výlet, a můžete
zkombinovat obojí - to budeme samozřejmě nejradši - cílem celého
projektu zkrátka je, aby si z něj každý vzal to, co vyhovuje právě
jemu - systematické sběratelství, náhodné upomínky, obrázky na
památku, trochu počtení o příbězích českých pivovarů, prostě, jak
je ctěná libost.
DVACKADOBRA
Ve světě Adriana Terranovy je zakázáno několik věcí.
Nesmíte ho zpochybňovat. Nesmíte ho vyzývat. Nesmíte ho oslovit
křestním jménem. A rozhodně mu nesmíte odporovat před všemi
zaměstnanci.
Tedy pokud nejste já.
Ráda bych řekla, že jsem se mu postavila a odešla bez úhony, ale to
bych lhala.
Nejdřív zařídil, aby mě vyhodili z práce, o kterou jsem si nemohla
dovolit přijít. Pak zajistil, že jediná pozice ve městě, jež jsem
mohla získat, bylo místo jeho osobní asistentky.
Svoji kancelář vede železnou pěstí a ledovým pohledem. Každý den v
jeho přítomnosti je zamračený a nevrlý. Každý okamžik je zkouška,
kdy čeká, že neuspěju, ale vždycky ho s radostí zklamu.
Říká se, že se mu nedá zavděčit. Že se nikdy neusmívá. No, před
výzvami neutíkám. Většinou jim jdu naopak v ústrety. Třeba když
jsem na služebních cestách tak vyděšená, že se během turbulencí
nechtíc dotknu jeho rozkroku. Nebo skončím napůl nahá v jeho
hotelovém pokoji. Ale jednu věc vím jistě. Bez ohledu na to,
kolikrát se musím dívat na jeho proklatě sexy zadek, mě to nezlomí.
A o nějakém ohýbání nemůže být ani řeč.