Paní Dallowayová

Nejznámější dílo britské autorky Virginie Woolfové vznikalo v letech 1922 až 1924. Původně se mělo jmenovat Hodiny, protože údery zvonu Big Benu prostupují celou knihou jako uvědomění si neodvolatelně uplývajícího času, pomíjivost dění. Dalším významným vnějším detailem příběhu jsou květiny, kterými autorka dokresluje povahové rysy postav. Vyprávění o jednom dni hlavní hrdinky, chystající se uspořádat večírek, paralelně doprovázejí popisy pocitů jejích přátel a známých, zároveň s pozorováním pohybu všech zúčastněných po Londýně, záznam detailů světla, změn přírody, zvuků města. Autorka o své knize prozradila, že jde současně o svět viděný očima duševně zdravých a šílených. Třebaže jedna z postav během vyprávění ukončí sebevraždou svůj život, výsledným dojmem z díla je pocit radosti ze života, a jak píše v doslovu Martin Hilský: nejhlouběji se vryje do paměti atmosféra toho nádherného červnového rána, kterým prochází drobná, prošedivělá žena s kyticí hrachorů v ruce. „Jsem paní Dallowayová,“ jako by říkala, „chyť si mě, můžeš-li.“