Texty shromážděné v této knize jsou hlavně svědectvím o době minulé, zároveň však vedou určitý dialog se současností. Martin Palouš patří ke generaci českých disidentů, kterým se v zázračném roce 1989 nabídla možnost vstoupit do politiky a aktivně se podílet na obnově demokracie v naší zemi. K sestavení publikace ho nepřiměla snaha připomínat dobu, již mladší čtenáři sami nezažili a může být maximálně předmětem historického zkoumání, ale víra, že to, o čem je v knize řeč, je stále aktuální a pro naši veřejnou debatu otevřenou do budoucnosti relevantní. Že je velmi důležité si na historické křižovatce, na níž se v současné době nacházíme, připomínat myšlenky nejen Jana Patočky a Václava Havla, ale i Hannah Arendtové, Erica Voegelina a dalších Paloušových partnerů ve filosofickém dialogu (který pokračuje a měl by pokračovat, jak říkal Patočka, přes hranice světů i staletí), neboť se nám tím nabízí možnost dnes tak potřebné reflexe a vzájemného porozumění.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…