Esejisticky pojatou knihu Nizozemská kultura v 17. století Johan
Huizinga publikoval v roce 1932. Společně s Podzimem středověku
patří k jeho mistrovským dílům. Jestliže pro pozdní středověk
spatřoval ideál v burgundské rytířské kultuře, pak pro období 17.
století vidí onen ideál v podobách měšťanské elitní kultury, obecně
známé a vnímané prostřednictvím Vermeerových a Rembrandtových
obrazů. Zlaté období nizozemské kultury Huizinga zkoumá ve světle
dobových sociálních, ekonomických, politických i vojenských
podmínek života, přičemž velký důraz klade i na poměry náboženské,
tedy na soupeření kalvínství a luterství s katolicismem. Stejně
jako v Podzimu středověku i v Nizozemské kultuře v 17. století
představuje pro Huizingu hlavní zdroj poznání dobová literatura v
podobě naučných a náboženských spisů, doplněných literárními díly
uměleckými.
Vydání knihy podpořil Nizozemský literární fond.
DVACKADOBRA
Ve světě Adriana Terranovy je zakázáno několik věcí.
Nesmíte ho zpochybňovat. Nesmíte ho vyzývat. Nesmíte ho oslovit
křestním jménem. A rozhodně mu nesmíte odporovat před všemi
zaměstnanci.
Tedy pokud nejste já.
Ráda bych řekla, že jsem se mu postavila a odešla bez úhony, ale to
bych lhala.
Nejdřív zařídil, aby mě vyhodili z práce, o kterou jsem si nemohla
dovolit přijít. Pak zajistil, že jediná pozice ve městě, jež jsem
mohla získat, bylo místo jeho osobní asistentky.
Svoji kancelář vede železnou pěstí a ledovým pohledem. Každý den v
jeho přítomnosti je zamračený a nevrlý. Každý okamžik je zkouška,
kdy čeká, že neuspěju, ale vždycky ho s radostí zklamu.
Říká se, že se mu nedá zavděčit. Že se nikdy neusmívá. No, před
výzvami neutíkám. Většinou jim jdu naopak v ústrety. Třeba když
jsem na služebních cestách tak vyděšená, že se během turbulencí
nechtíc dotknu jeho rozkroku. Nebo skončím napůl nahá v jeho
hotelovém pokoji. Ale jednu věc vím jistě. Bez ohledu na to,
kolikrát se musím dívat na jeho proklatě sexy zadek, mě to nezlomí.
A o nějakém ohýbání nemůže být ani řeč.